Ukradený širáci

Nejbližší akce

UŠ – Sen Černý Most 2 PG

publikováno 16.05.2012

Dobré ráno, milí čtenáři,

dnes Vás posledním mačem nebude provázet žádný, už tisíckrát ohraný, a tedy i nudný DrN., ale já – Ondrova, tedy přesněji Střelcova, levačka.

Upřímně řečeno, někdy nevím, proč si ta osoba, jejíž mám tu čest být součástí, vyvolila tu přezdívku Střelec. Kdysi dávno mu to střílelo, branka stíhala branku, můj nárt či jiné součásti byly v plné permanenci - a to efektivní i efektní zároveň, prosím!

Jenže dnes  je tomu jinak – branky nepřibývají – šílených oslavných pádů do sněžných hald či kaluží nepřibývá  a já nevím proč. Přece jen bych svému pánovi ráda dělala potěšení častěji jako kdysi dávno, ale nějak nám to teď neštymuje. Možná špatně vyhodnocuji impulzy přinášené mi CNS. Tu nakloním nárt o trochu jinak než můj ovladatel chtěl, jindy vychýlím chodidlo do o půl stupně jiné polohy, než byla ta mým držitelem zamýšlená a katastrofa je na světě. Góly nepřicházejí a nepřicházejí.

Jako zrovna posledně. Pánův tým hrál proti jakési zelené směsici mládí a zralosti pocházející z míst, která jsem si cestou na metro už nejednou prošlapala, a docela mu to šlapalo (No a když něco takového řeknu já, tak už to opravdu něco znamená…). Sice první gól padl tak jak to nemám ráda – nevím, proč musí ty auty házet, když  by je šlo jako ve futsale tak pěkně pohladit chodidlem, ale alespoň že ty nemakačenkovské ruce toho kantora Vladimíra, jehož řeči pána tu a tam dokáží rozčertit víc než blbé poznámky jeho šéfa, dokázaly trefit nožky kapitána Tomáše, jehož pravačka, která je mojí tajnou láskou, dokázala po několika elegantních krokových variacích, které mne vždy dokáží rozpálit doruda, dopravit míč do šibenice (Mimochodem – to finální propnutí před střelou bylo opravdu tak ladné, že bych se té mršky opravdu v daný moment chtěla alespoň chloupky tknout, leč nestalo se, neb pán byl prostě daleko.).

Nožky pánových spoluhráčů se čile míhaly dál, ale s jejich produktivitou už to za mnoho nestálo. Buď mířily své trhavé či švihem vymrštěné kopy do svítivého brankáře, jehož kolena se měla podobně jako jiná tělesná a pro mě více či méně atraktivní místa docela čile k světu, anebo vedle, vedle, vedle. Až tedy na tu střelu té invalidní Vladimírovy šmudly, co má jizvu přes celý ksicht, a i proto mě opravdu nebere, která trefila tyč. Ale to byla určitě náhoda, normálně by určitě netrefila ani stan od cirkusu. Známe tyhle krasavice po plastice… Ale gól z ní stejně nebyl, takže byla vlastně taky zcela neproduktivní, tak co ji sem vlastně pletu, že…  

Běhala jsem v tomto čase a běhala, létala jsem a létala, až jsem se divila, kde se ve mně a pánovi ty síly berou. Přece jen v posledních mačích to s námi bylo po energetické stránce takové všelijaké, ale dnes… Dnes to bylo naprosto jinak. Divila jsem se a divila, až jsem si vzpomněla na paní Zárybnickou, která se včera mihla před pánovými zraky v momentu, kdy přecházel v obýváku od hamburgeru k cheesburgeru. Ano, tím to je! Bylo chladněji o více než dvacet stupňů, a to se tu a tam i z kapříků povalečů stávají v rybnících dravé štiky (Mezi námi – pán sice není žádný Phelps, Thorpe či Popov, ale tu a tam už jsme se i smočili, takže i o rybách něco vím. Opravdu!)!

Pán se opravdu činil, ale bohužel stále ne a ne dostát své přezdívce.

Následně přišel čas na odpočinek. Přestávka je jistě příjemná věc, jenže častokrát si při ní i ta noha uvědomí, že něco není v pořádku. Pánovi přece jen žádné protahování nic neříká, a tak přišla bolest. Opět to bylo to proklaté tříslo, s nímž se trápíme už nějaký ten týden. Pán i já rozhodně netrpíme nedostatkem sil nutných pro překonávání takových trýzní, ale bolest to byla a limitovala nás. A to oba.

I přes bolest jsme však opět vyrazili do boje. Náš rozlet byl ovšem přibrzděn v momentu, kdy nedlouho po začátku druhého časového úseku, v němž nám tradice hry zvané kopaná přikazují běhat, mazat, lítat, svištět, jezdit či pobíhat, se po delší době šikovně zakomíhali jisté kolegyně oděné do zelena a střelu zpoza pokutového území nasměrovaly do tyče, od ní do zad muže zvaného Kumys, jehož úkolem je skoro pořád sledovat mé kolegyně, a to v i v dosti intimních partiích (Že by nějaká forma voyeurství?), a od nich zas do poněkud děravé sítě za jeho zády. Překvapení pánových kolegů bylo značné a nějaký čas jim zas trvalo než rozkmitali své dolní okončetiny do těch správných obrátek.

Když už se jim to ale podařilo, stálo to za to. Kdo neviděl, neuvěří, ale najednou nebyly problémem čtyři brankové příležitosti za minutu. Opravdu – jedna stíhala druhou. Jenže mé kolegyně s poněkud odlišným názorovým polem, než je to kterým disponuji já – tedy pravačky (Honzova, Varanova, Mírova, Petrova) - selhávaly jedna za druhou stejně jako v první části hry. A když už to mezi bílými bylo málem na zoufalství, najednou se to stalo. Ano, konečně pochopily, že právě já mám pánovi udělat radost a rozhodnout o tom, že jeho širáčtí spřeženci budou slavit.

Kmitala jsem se tou dobou jen půl metru od brankové čáry připravena splnit svůj úkol a vmést míč do sítě třeba i v tak nekulturní poloze, jakou je bodlo, jenže. Jenže pán použil tu mrchu pravačku a ta se vzhledem k tomu, že má opravdu nejen jiné vidění světa než já, ale i zcela jiné pohybové nadání, nezachovala nijak překvapivě. Prostě trefila muže ve svítivém a bylo po nadějích.

Pak se na hřiště ještě stále něco dělo, kolegyně se stále míhaly, ale já už měla po zábavě. Pán mě nemá rád, vyvolil si totiž tu zákeřnou pravačku a ta selhala. Proč mi už jen nevěří? Proč? Takovéhle neveselé otázky mi tehdy táhly vazy a já byla zoufalejší a zoufalejší. Pak přišlo trojí konečné zahvízdnutí a já měla na delší dobu po sportovní směně.

Neveselé myšlenky mě bohužel neopustily. A pánova přezdívka je stále vyčichlejší a vyčichlejší a já se čím dál tím víc bojím amputace a výměny. Pán má totiž někdy trošičku podivné nápady, tak se bojím, abych se jednou neprobudila na chirurgii a nebyla jsem vyměněna za nějakou festovnější karbonovou či duralovou náhražku. Asi jste viděli někdy v televizi toho běhajícího Jihoafričana, jak mu to na takových umělotinách bez kouska citu jde. No uvidíme… Snad mě ale ještě definitivně nezavrhne, ačkoliv ho to mé tříslo asi momentálně dost sužuje, a přidáme spolu ještě spoustu branek. Moc bych mu to přála. Jsem totiž prostě jeho levačka a někdy si i po jeho vzoru říkám Střelka…

UŠ – Sen Černý Most 2 PG 1:1 (1:0)  

Branka UŠ: T. Hazlbauer

Obrázky k článku

Kalendář akcí

Přejít na Prémiový účet

Anketa